Recenze: Caroline Bishop – Ztracená kapitola

Knihy, které jsou o knihách, patří mezi mé oblíbené. Proto se není čemu divit, když mě zaujala knížka s názvem Ztracená kapitola. Její autorkou je Caroline Bishop a vydal ji nakladatelství dům Grada. Setkáváme se v ní s několika ženami různých generací, které si i přes roky mezi nimi dokážou předat to vzácné a důležité – lásku k bližnímu a přátelství. A to i takové, které vydrží přes šedesát let.

O čem je kniha Ztracená kapitola

Florence je čilá osmdesátnice, která žije od smrti milovaného muže sama a věnuje se jen svým tiskům a linorytům, které jsou mimořádně oblíbené. Aby také ne, když talent měla již jako mladá dívka a kreslila s láskou svou kamarádku z francouzské školy, kam obě odešly od rodiny, aby se naučily správnému společenskému chování a vedení vlastní domácnosti, až se jednou dobře provdají. To byl také její úděl. Dívka z lepší rodiny měla předem dáno, za koho se má provdat, ať v tom byla láska, nebo ne. Jenže to by Florence nesměla poznat energickou Lili, která se rozhodně nehodlala nikomu podřizovat a toužila si žít po svém. Proto také už na škole utíkala mezi lidi a zamilovala se do muže, který pro ni rozhodně nebyl vhodným. Zatímco učitelky šílely, trpělivá Florence Lili poslouchala, kryla a pomáhala jí, seč mohla. Jenže i její možnosti měly své meze, a tak mezi nimi došlo k něčemu, co je rozdělilo na dlouhých šedesát let.

My se s Florence setkáváme jako se starou ženou, která už má zdravotní problémy a nemůže tak často a dlouho venčit svého labradora. Proto poskytne "brigádu" ustrašené dívce Alici, která se nejlépe cítí ve společnosti své vlastní, nebo zvířat. Alice je uzavřená do sebe, protože ji hodně zasáhla smrt kamarádky. O té doby chodí jen do školy a nemá žádné kamarády. Florence se rozhodne ji vytáhnout z její uzavřené bubliny a vrátit ji zpět do života. Není to však nic jednoduchého. Navíc zjistí, že její dávná kamarádka Lili je slavná spisovatelka a že o jejich přátelství na francouzské škole v Lyonu napsala román. Napsala i o tom, co se stalo, než se dívky rozdělily? Odhalila, co Florence provedla a jak Lili zradila?

Můj názor:

Ztracená kapitola je kniha o síle přátelství, téměř až za hrob. O tom, že když máte někoho rádi, nechcete ho soudit a pomůžete, i když třeba s jeho činy nesouhlasíte. Jenže také je o životě, který se s nikým nemazlí a dokáže udeřit ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. A také to může pořádně bolet. Nejen fyzicky. Psychická bolest je mnohdy ještě horší.

Já vlastně vůbec netušila, co bych od této knihy měla očekávat. Věděla jsem, že půjde o společenský román, resp. román pro ženy, a že v tom nějakou roli bude hrát kniha. Se vším ostatním jsem se ale nechala překvapit. Díky tomu jsem dostala hutný román o několika ženách, které sledujeme ve dvou rovinách. V současné lince poznáváme starou Florence, která se seznamuje s mladičkou Alicí i její matkou, které se obě všeho bojí, nechtějí riskovat, nejraději by byly jen zavřené doma, aby se ani jedné z nich nic nestalo.

Ve druhé rovině pak čteme spolu s Florence knihu Takové jsme byly, kterou napsala Lili a v níž popsala, i když s autorskou licencí a notnou dávkou fantazie, příběh svůj a Florence, jak jej prožily kdysi dávno, jako sedmnáctileté dívky, na škole v Lyonu. Dozvídáme se tak, co se tehdy skutečně stalo. Na dramatické vyvrcholení si samozřejmě musíme počkat až na závěr knihy. Prolíná se totiž silně s příběhem současné Florence, ale i Alice a její matky. Knížka je proto rozdělena na dvě části. Zatímco ta první se odehrává především v místě, kde žijí Florence a Alice, ve druhé části se s nimi vypravíme na výlet do Francie. Florence navštíví svá oblíbená místa, a především se pokusí po mnoha letech znovu setkat s Lili, aby zjistila, zda ji nenávidí, nebo zda naopak jejich přátelství vydrželo. A také si musí obě vyjasnit, jaké události je skutečně tehdy rozdělily.

Knížka se čte velmi dobře, ale musím přiznat, že bych ji na mnoha místech proškrtala. Na můj vkus byla poněkud rozvláčná až utahaná. Kdo má ale rád klidně plynoucí děj, bude spokojený. Co mě v knížce vyloženě obtěžovalo, byly úzkosti a strachy Alice a její matky. Byly tak výrazné, že mi chvílemi až začaly obě ženy lézt na nervy a uvažovala jsem, jestli chci takový román vůbec číst. Autorka píše totiž natolik uvěřitelně, že jsem začala nad některými situacemi sama uvažovat a začalo mě to ovlivňovat. Až jsem si říkala, přece se nebudu bát jezdit autem jen proto, že tyhle dvě nevystrčí nos z baráku, aby je někdo nepřejel.

Skutečnost, že kniha začala nabourávat mé vlastní myšlení, dokazuje, že autorka psát skutečně umí a že se do jejího příběhu dokonale ponoříte. Přesto jsem z něj neměla dobrý pocit, což nejspíš ovlivnilo i mé hodnocení. Nebyla jsem si jistá, zda ji hodnotit, jako geniálně napsaný příběh, nebo jako knihu, která se mi díky strachům hlavních hrdinek zase až tak moc nelíbila. Ani nevím, zda ji doporučit lidem, kteří sami trpí úzkostmi, aby je ještě více neovlivnila. Autorčin cíl sice byl ukázat, že nemá cenu se všeho bát a že je potřeba někdy zariskovat, abychom něco získali, ale i tak jsem přesvědčená, že může úzkostlivé lidi ovlivnit spíše negativně.

Hodnocení: 73 %

Za knihu Ztracená kapitola moc děkuji nakladatelskému domu Grada, které ji vydalo pod hlavičkou nakladatelství Metafora. Na stánkách Grady si také můžete knihu rovnou koupit.