Štědrý večer nastal...

"Mami, my nejedeme domů?" mračil se Mareček, když je vezla od táty a nezařímila obvyklým směrem, na druhý konec Budějovic. Zbyněk se sice přestěhoval do Budějovic, stejně jako ona s klukama, ale zvolil takticky úplně druhý konec města. Nejspíš se obával, že by se kluci dožadovali častých návštěv otce i v týdnu, když se mu to vůbec nehodilo. Pavlu to sice nejprve naštvalo, ale nakonec usoudila, že to nejspíš bude nejlepší řešení.

"Kdepak, jedeme jinam," usmála se Pavla tajemně a mrkla na synka do zpětného zrcátka. Když Zbyňkovi volala, že má jet rovnou k sobě domů a že si tam sama kluky vyzvedne, zněl sice překvapeně, ale očividně byl rád. Cestování po budějovických semaforech a silnicích samá zácpa nebylo nijak příjemné. Že jedou trávit Štědrý večer k Honzovi mu nesvěřila. Nic mu do toho nebylo.

"No jo, ale za chvíli má přijít Ježíšek. Musíme být doma včas!" vyděsil se chlapec a vytřeštil na matku do zrcátka oči, až je měl jako pingpongové míčky. Oči měl rozhodně po otci.

"Neboj, Ježíšek za námi přijde, i když nebudeme doma."

"A co když nás nenajde?" synek už začal natahovat, ale naštěstí se do toho vložil jeho starší bratr Martínek.

"Neboj, Ježíšek dobře ví, kde zrovna jsme. Kouká na nás z nebe. Ví moc dobře, že jedeme k Honzovi."

"K Honzovi?" Mareček přestal fňukat a napřímil se v sedačce. "Mami? Je to pravda?"

"Jasně, že je," usmála se Pavla.

"A proč to Martin ví a já ne? Mně si to neřekla!" zakňoural vyčítavě.

"Neřekla jsem to ani Martínkovi."

"Tak jak to může vědět?"

"Normálně," ušklíbl se Martínek samolibě. "Nejsem blbej, ne? Mi to došlo. Kam jinam by nás máma vezla. Buď k Honzovi, nebo k babi Radce. A ta bydlí na druhé straně."

Mareček se chvíli mračil a podezřívavě si bratra prohlížel, ale nakonec ho zaujaly vločky, které se z čista jasna začaly snášet z nebe. Déšť po obědě ustal a teď to vypadalo, že se nebe mračí, stejně jako on před chvílí. Vločky, které začaly padat, byly jako malý zázrak, který k Vánocům patří. Jen škoda, že nemají šanci se na zemi udržet. Byly dva stupně nad nulou a pokud nezačne mrznout, budou za chvíli pryč.

Honza s děvčaty už na ně čekali. Holky stály celou dobu u okna a sledovaly, jestli už Pavla s kluky jedou. Jakmile se Pavlin vůz objevil v ulici, spustila devčátka hlasitý pokřik a nahnala otce před vchodové dveře. Když Pavla zastavila, čekal už na prahu, zachumlaný v zimní bundě, s pletenou čepicí, z pod které mu vykukoval dlouhý světlý cop.

"Tak nás tady máš," usmála se Pavla nejistě. Pořád nevěděla, co od dnešního večera čekat. Když si po jejich rozhovoru opět uvědomila, že nosí v břiše jejich společné dítě, které Honza ignoruje, začalo jí ze všeho být opět nějak těžko u srdce. Jak se dnes bude chovat? Bude se opět tvářit, že se nic neděje?

Honza kluky poslal za Bětkou a Kačkou, které se strkaly v předsíni a nemohly se dočkat. Okamžitě klukům začaly pomáhat z bund a čepic, aby si mohli jít hrát, až se Martin dotčeně ohradil, že není mimino a zvládne se svléknout sám. Zato Mareček si Bětčinu péči viditelně užíval. Nejradši by jí dal pusu, ale netroufal si. Zkusil to totiž na jednu holku ve školce a dostal takovou facku, až mu cvakly zuby. A tu by od Bětky, která byla o dost větší než on, dostat opravdu nechtěl.

Sotva kluci zmizeli, vytáhl Honza z kufru nejprve tašky, v nichž měli své věci a zamířil s Pavlou za dětmi.

"To ostatní nech. Až bude klid, donesu dárky do kumbálu. Odtud je pak snadno našoupu pod stromeček," mrknul na ni a vlepil jí jednu pichlavou vousatou pusu.

Uvnitř domku to nádherně vonělo Vánoci. Honzova maminka pálila na kamnech purpuru, která se mísila s vůní kapřích řízků a rybí polévky. Tu měla Pavla ráda, přestože ryby nejedla, nebo alespoň ne kapra. Všechno, co mělo kosti a smrdělo rybinou se jí příčilo.

Sotva zkontrolovali děti, které už si hrály v pokojíčku, zamířil Honza do kuchyně a Pavlu vedl lehce za loket.

"Nejdřív pozdravíme mamku s taťkou a pak můžeme jít do obýváku, jo?"

Pavla přikývla, ale když viděla, že zatímco tatínek si popíjí pivo u stolu a s pohvizdováním koledy louská vlašské ořechy, maminka se čile otáčí u plotny, bylo jí jasné, že musí přiložit ruku k dílu.

"Můžu vám trochu pomoc? Ať všechno neděláte sama," usmála se na Honzovu matku a nahlédla trochu drze pod poklici velkého hrnce, z něhož se na plotně vydatně kouřilo.

"Co bys pomáhala, mám všechno pod kontrolou," zazubila se na ni Alžběta, po níž měla Honzova dcerka své jméno. Obalovala zrovna kapra a bylo vidět, že jí to jde od ruky. "A ty by ses měla šetřit," mrkla na ni.

Pavla se zatvářila poplašeně a ohlédla se, co na to řekne Honza, ale ten někam zmizel. Nejspíš pro jejich dárky. Došla tedy na chodbu, kam položila košík s obalenými kuřecími řízky a krabičkou cukroví, které vzala spíš ze slušnosti, aby také Honzovi rodiče ochutnali její společné pekařské dílko s kluky. Když se vrátila do kuchyně, postála chvíli nesměle ve dveřích a nevěděla, kam talíř potažený potravinovou fólií položit.

"Já ti tady zavazím, viď?" usmála se na ni Alžběta a ustoupila kousek od linky. Polož si to klidně sem, nebo to dej zatím do ledničky. "Ty už máš ty vaše kuřízky asi obalený, viď?"

Pavla přikývla, usmála se nad jejím pojmenováním kuřecích řízků a strčila talíř do ledničky, která přetékala jídlem. Naštěstí místečko na řízky se ještě našlo.

"Dneska mě tu budeš muset nějak přežít. Děláme to tak každý Vánoce. Jsme tady s Honzou a holkama nahoře, kvůli takový tý rodinný atmosféře. Ale příští rok už ti to tady přenechám, neboj," vysvětlovala Alžběta a dál pečlivě obalovala kapra v trojobalu.

"Přece se mě nebudete omlouvat," vydechla překvapeně Pavla. "To vy jste tady doma."

"Já?" vykulila na ni starší žena oči a rozesmála se. "Já jsem doma dole. Ve svým bytě. Tohle bude tvoje království. A neboj, nepolezu ti sem. Vždycky jsme to měli nastavené tak, že jsme vzájemně respektovali svůj prostor a soukromí."

Pavla zůstala překvapeně stát u ledničky a nevěřícně na Alžbětu koukala. Co tím chtěla říct? Její království? Ona má přece své království v Budějovicích. A co měla znamenat věta, že by se měla šetřit? Byla to snad narážka na její stav? Že by jí Honza o jejím těhotenství řekl?

"Ty, babko, já mám dojem, že bys měla radši mlčet, než vyžvaníš něco, co nemáš," zašklebil se od stolu Honza starší, kterému všichni říkali Jenda.

"Já ti dám babku," otočila se od linky Alžběta a hodila po manželovi zamračený pohled. "Můžu si říkat, co chci. Jaký žvanění?"

"Hernajs, babko! Neser mi. Prostě dneska radši mlč. Vždyť ta holka vypadá vyplašeně, copak to nevidíš?"

Alžběta se na Pavlu otočila a pak jí nejspíš seplo, že prozradila něco, o čem možná Pavla ještě neví. Že by pro ni Honza chystal nějaké překvapení?

Chytila se za pusu a otočila se zpět ke kaprovi. "Pavlínko, vyndej už ty tvoje řízky. Začnu smažit." Snažila se rychle zamaskovat své pochybení. Pak chvíli přešlapovala, jako by o něčem přemýšlela a houkla na manžela, ať dojde do spíže pro salát.

"A ne abys užíral." dodala. "Tu lžíci, cos tam ráno nechal, jsem ti stejně odnesla. A rukama se v tom nehrabej, jinak přes ně dostaneš."

Jenda protočil oči v sloup a začal se zvedat od stolu. Na komentář o zabavené lžíci se po manželce překvapeně podíval a při odchodu z kuchyně Pavla zaslechla jeho brumlání: "Baba mizerná!"

Zacukaly jí koutky, ale nechtěla se smát, aby Alžbětu nepopudila.

"Jen se klidně zasměj, já ho dobře slyšela, dědka nenažranýho," ozvala se od linky Alžběta, ale na rtech jí hrál úsměv.

Pavla pohlédla na hodiny a zjistila, že už je skoro pět.

"V kolik jste zvyklí večeřet?"

"Tak kolem šestý, až osmažím řízky."

"To je za chvíli. Co kdybych aspoň nachystala stůl?"

"To je skvělý nápad," odvětila Honzova matka a pak chvilku štrachala v lince, než našla dvě dostatečně velké pánvičky. "Udělám ti ty řízky na druhé pánvičce, ať to nenačichne tím kaprem, jo?"

Pavla poděkovala a vyndala ze skříňky vedle dveří na balkon vánoční prostírání. Kupovali ho s Honzou společně, když se jeden víkend, kdy byli výjimečně bez dětí, toulali po vánočně vyzdobených Budějovicích. Byly červené, látkové a pošité stříbrnými hvězdičkami.

"Ubrus je v obýváku na křesle, už jsem ho vyžehlila," hlásila Alžběta, která už se přesunula k plotně a zapnula digestoř, která začala hlasitě hučet. Musela proto skoro zakřičet.

Pavla pro bělostný a bezchybně vyžehlený ubrus došla a přehodila ho přes stůl, odkud musela nejprve uklidit misky s ořechy. Snad se nebude Jenda zlobit, že mu uklidila jeho podvečerní zábavu. Naaranžovala na stůl ubrus i s prostírkami a začala z linky vyndavat talíře.

"Tyhle ne, máme sváteční," ozval se od dveří Honza, který už se vrátil. "Dárky jsou v kumbálu, ju?" špitnul jí do ucha a lípnul při tom na tvář pusu. "Donesu ti servis a příbory z obýváku. A pojď se mnou ještě pro skleničky."

Společně donesli krásný sváteční servis s cibulákovým vzorem, stříbrné příbory, které byly precizně vyleštěné a Pavla takový luxus držela v ruce poprvé v životě. Tušila, že i krásné broušené skleničky na křehké nožce budou mít dlouhou historii a modlila se, aby s nimi kluci u večeře nic neprovedli. Honza pak skočil ven ještě pro větvičky jehličí, na které Pavla navázala červené mašličky a položila je doprostřed talířů. Když Jenda nadzvedával jednotlivé talíře a schovával pod ně rybí šupinu, zahřálo ji u srdce. I kdyby to mělo být na tenhle jediný večer, splnil se jí sen. O Vánocích s velkou rodinou. Tohle od dětství nezažila. Ani se Zbyňkem ne.

"Proč pláčeš?" objal ji Honza kolem ramen a chytil ji lehce za bradu, aby jí nadzdvihl obličej nahoru. "Děje se něco?"

Pavla zavrtěla hlavou, ale slzy nedokázala zadržet. "Tohle všechno je tak strašně krásný," špitla, jak jen jí to sevřené hrdlo dovolilo. "Tak krásné Vánoce jsem zažila naposledy jako dítě."

"Tak to jsem moc rád, že se ti tu líbí." usmál se. "Máma měla strach, aby ti nevadilo, že jsou o Vánocích s námi tady nahoře."

"Vůbec ne. Je to krásný. Celá rodina pohromadě."

Když se odvážila pohlédnout ke kamnům na Alžbětu, zjistila, že je na tom podobně. Utírala si uči do zástěry a usmívala se jako sluníčko.

Když Pavla plakala před večeří v kuchyni, protože po nekonečně dlouhé době zažila skutečný pocit štěstí, netušila, že to nejsou jediné krásné chvíle, které ji ten večer čekaly. Dalo by se říci, že její letošní Štědrý večer byl plný překvapení a zázraků.

Honzovi rodiče s nimi zůstali na společnou večeři i na rozbalování dárků. Pavla s Honzou se předem domluvili, že dárky pro sebe řešit nebudou, protože na prvním místě jsou pro oba jejich děti. Když tedy rozbalila sadu kosmetiky ve vánoční dárkové krabici, nebyla nijak překvapená, ani zklamaná. Ona darovala Honzovi silný stříbrný náramek, jehož zapínání bylo tvořeno vlčími hlavami. K jeho vikingskému vzezření se dokonale hodil. Honza se zdál sice trochu zaskočený, asi čekal také sadu kosmetiky, ale pak si ho nechal připnout na ruku a Pavla si všimla, že mu k němu celý večer sjíždí oči a stále si vlčí hlavy prohlíží.

Když si Jenda vzpomněl, že by si mohli takhle po večeři dát vánoční cukroví a kafíčko, usoudila Alžběta, že má dětského hluku nespíš už dost. Přece jen už měla ráda svůj klid. Nasměrovala tedy manžela dolů s tím, že mladí si také zaslouží strávit kus večera v soukromí a ona mu kafe udělá dole stejně dobré, jako tady. Jenda sice chvíli brumlal, že dole nemají presovač, ale Jiřina se nedala a tlačila ho s rukou na jeho zádech z pokoje pryč. Pavla byla přesvědčená, že kdyby tady s kluky nebyla, jistě by tu zůstali déle a bylo jí z toho trochu trapně. Věděla moc dobře, že Martin s Markem jsou hodně hluční a i když se je s Honzou snažili usměrňovat, nadšení z dárků je rozdivočilo a hlučeli o to víc.

"Už spí," zašeptal Honza a zavřel dveře do pokojíčku, kde spala děvčata.

"Kluci taky," usmála se na něj Pavla. "Mimochodem, ten pokoj pro hosty... nevypadal před tím trochu jinak?"

Honza se tajuplně usmál.

"Jo, vypadal. Stěny byly takový hnusně béžový..."

"A teď jsou krásně modrý..."

"To jsou." usmál se znovu.

"A nábytek tam byl taky jinej, nebo se pletu?"

"Nepleteš. Byly tam starý krámy, co jsme dřív měli tady v obýváku a starý válendy. Jedna ještě po mně. Na tom kluci nemůžou spát."

Pavla na něj chvíli mlčky hleděla a natáhla se na konferenční stolek pro hrnek nealkoholického punče. Koupili ho pro děti, ale ona si dala s nimi. Ve svém stavu stejně alkohol nesměla. Navíc zjistila, že dětský punč chutná mnohem lépe, než klasický.

"Tos předělal pokoj pro hosty kvůli tomu, abychom tu mohli spát na Vánoce?" zeptala se Pavla opatrně.

"Hm... možná..." mlžil dál Honza. Pak otevřel bar a vyndal z něj malý balíček s velikou stříbrnou mašlí.

"Jak to mám chápat?"

"Možná by sis nejprve měla rozbalit ještě jeden dárek. A pak si sama odpovíš, jestli jsem ten pokoj předělával jen pro dnešní večer." Natáhl k ní ruku a ona si maličký balíček převzala. Ruce se jí přitom začaly nekontrolovatelně třást. Nebyla naivní a dobře vytušila, co by v krabičce mohlo být. Nechtělo se jí ale věřit, že by to Honza udělal.

"No tak, na co čekáš?" pobízel ji, viditelně nervózní.

"Bojíš se mé reakce?" zažulila se Pavla, které se najednou začalo v hrudi rozlévat hřejivé teplo a do očí se jí tlačily slzy.

"Po pravdě? Bojím. Vím, že když jsme se poznali, řekli jsme si na rovinu, že jedna svatba každému z nás stačila..." pokrčil rameny a ani si neuvědomil, že dopředu prozradil obsah balíčku.

Pavla mu chvíli hleděla do očí, ale pak je sklopila, odstranila mašli a krabičku pokrytou černým sametem otevřela. Byl v ní ten nejkrásnější prsten, jaký kdy viděla. Z bílého zlata - oceňovala, že si Honza všiml, že žluté zlato nenosí - s velkým bílým kamenem uprostřed, kolem kterého byly rozesety střídavě bílé a světle modré kamínky.

"To je nádhera," vydechla užasle.

"Líbí se ti?"

"Jak se můžeš ptát? Něco tak nádherného jsem snad v životě neviděla. A taky jsem nikdy nic tak krásného neměla na sobě," špitla dojatě.

"A na něco jiného se zeptat můžu?" rýpnul si s rozpačitým úsměvem Honza.

"A na copak by ses chtěl zeptat?" vrátila mu otázku Pavla, která se snažila udržet vážnou tvář, ale koutky jí při tom cukaly.

"Já vím, že jsem řek, že se už nikdy v životě ženit nebudu. A tys řekla před půl rokem po rozvodu skoro totéž... ale i tak... Situace se změnila. Dovolíš mi, abych tě odvedl k oltáři podruhé?"

Pavla se usmívala nad jeho proslovem, ale pak se zarazila.

"Víš, že tě miluju..." začala opatrně a na Honzovi bylo vidět, že její váhání ho poněkud zaskočilo. "Udělal bys to i ve chvíli, kdy by se situace nezměnila?"

"Upřímně?"

Pavla přikývla.

"Nejspíš bych ti koupil prstýnek, dal ti ho a požádal bych tě, jestli se mnou chceš zůstat a brát ho jako symbol naší lásky. Ale bez toho oltáře."

"V tom případě bych řekla ano," usmála se Pavla.

"A co řekneš teď? Když jsem k té žádosti přidal i ten oltář?"

"Že v kostele jsem se nikdy nevdávala a nehodlám to měnit. Nejsem věřící."

"To já taky ne."

"Ale pokud by to bylo někde na louce, nebo klidně tady na zahradě, bez nějakýho velkýho humbuku, jen ty, já, děti, a pár přátel, pak říkám ano."

Honzovi se roztáhly rty do širokého úsměvu. Bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. Vyndal prstýnek z krabičky a nasadil ho Pavle na prsteníček. Byl jí trochu volný, ale to nevadilo. Honza ho nechá v lednu trochu zmenšit, aby ho někde neztratila.

"Takže budeme rodina?"

"Hodně velká rodina," zasmála se Pavla tiše a z očí jí stékaly slzy. "Ale, nebudeme na tu svatbu spěchat, co? Mně by to klidně stačilo, až bude venku hezky teplo. Abychom i oslavu mohli udělat na zahradě."

"Myslím, že s tebou musím souhlasit. Nějak si nedokážu představit, že jucháme u grilovanýho pašíka třeba v únoru. Jen jestli ti pak nebude vadit, že máš před sebou soudek..."

"Jaký soudek?" zarazila se Pavla. Když ale viděla, jak Honza výmluvně sjel očima na její bříško, které bylo zatím stále ploché, došlo jí to. Drcla do něj, až ho povalila do polštářů na gauči.

"Já ti dám soudek, ty drzoune. A kdo mi ten soudek asi tak vyrobil?"

Honza se rozesmál, ale pak zneužil Pavlina obličeje v blízkosti toho svého a políbil ji.

Když o něco později seděl Honza na gauči a Pavla u něj ležela schoulená, s hlavou položenou na jeho klíně, užívajíc si blaženě, jak ji hladí ve vlasech, zatoulaly se jí myšlenky k loňskému roku. Kolik se toho změnilo?

Zatímco teď sledovali v televizi Pelíšky společně, v loni byla sama. Kluci spali na gauči stočení kolem ní. Nedokázala je zahnat do pokojíčku. Bylo jí smutno. Byl to tehdy první Štědrý večer, který trávili takhle sami a Pavla měla tušení, že to snáší snad ještě hůř, než kluci. Proto jim dovolila, aby se dívali společně, a když kluci usnuli, nechala je ležet u sebe, na roztaženém gauči, na němž tehdy spala. A vlastně na něm v Budějovicích spí dodnes.

Tehdy byla na Honzu strašně naštvaná. Že ji nechal o Vánocích takhle samotnou, jen s klukama. Při tom věděl, jak těžké to pro ni bylo. On byl s rodiči a dcerkami. Navíc to nebyly jeho první Vánoce v tomto složení. To Pavla byla ta, která si během roku prošla mnoha extrémními změnami. Na druhou stranu byla pravda, že tehdy nebyla ještě vdaná. K rozvodu došlo až později, na jaře. Navíc spolu byli s Honzou krátce, s jeho rodiči se viděla tehdy sotva dvakrát a faktem je, že Vánoce jsou velmi soukromá záležitost. Možná to tak mělo být. Možná měla poznat, jaké to je, být sama jen se syny, aby si mohla o to víc vážit toho, co mělo a má teprve přijít.

Honza přesunul ruku z Pavliny hlavy na její bříško a chvíli ji nechal jen tak ležet, dlaní dolů.

"Už cítíš pohyby?" optal se na miminko, které v ní rostlo, poprvé od chvíle, co mu o svém těhotenství pověděla. Sám od sebe, bez pobízení.

"Trochu. Spíš jen takové bublinky. Ty to asi ještě neucítíš," zašeptala a položila si ruku na tu jeho.

"Třeba jo. Třeba pozná, že ho hladí táta a kopne mě, abych věděl, že to tentokrát bude kluk. Fotbalista," usmál se a Pavla se zachichotala.

"Na to zapomeň. Kluků už mám dost. Tentokrát to bude holčička."

                                                                                   +++

Pokud Pavlu a její příběh neznáte, přečtěte si knihu Seznamka, kde se dozvíte, jak to všechno začalo.  

A pokud se vám tento příběh líbil, můžete se už teď těšit na příští rok, kdy vyjde volné pokračování knihy Seznamka, z něhož tyto "vánoční kapitoly" pochází. :)